Zateplenidomu.cz | BYSTROŇ Group

zd chci zateplit dum

zd chci revitalizovat dum

zd chci si prohlednout reference

zd chci ziskat dotaci

Jste zde: Úvod Sanace a ochrana betonu Betonářská výztuž

Betonářská výztuž

Betonářská výztuž, výztužná vložka, betonářská ocel, měkká výztuž jsou pojmy, se kterými se lze setkat při označení plných, většinou kruhových ocelových tyčí, které se vkládají do betonu za účelem zvýšení jeho únosnosti a snížení deformací, tedy výroby železobetonu.

Slangový výraz roxor, v současnosti používaný jako označení všech betonářských výztuží, bylo původně označení pro jeden typ profilu betonářské výztuže používaný od 30. do 50. let 20. století.

Druhů výztuží i betonářských ocelí se používalo za dobu stavění železobetonových konstrukcí nepřeberné množství. V dnešní době musí být výztuže používané v České republice v souladu s evropskými normami, stejně jako postupy pro navrhování a provádění železobetonových konstrukcí.

Charakteristika

Pevnost oceli v tahu výztužných vložek dosahuje 300 až 500 MPa, což je několikanásobně vyšší hodnota ve srovnání s betonem, který má pevnost v tlaku řádově v desítkách MPa (speciální betony až 100 MPa) a v tahu v jednotkách MPa. Pro výztuž se používaly jak oceli s výraznou (nebo vyznačenou) mezí kluzu Re, tzv. měkké oceli ve třídách 10 216, 10 245 nebo 10 335, tak i oceli se smluvní mezí kluzu, např. 10 338, 10 425 a 10 505.

Betonářská výztuž se tvaruje, tedy ohýbá, podle požadavků daných jednak geometrií konstrukce a jednak pro zvýšení únosnosti částí konstrukce, např. ohýbaná smyková výztuž. I z těchto důvodů musí mít ocel dostatečnou tažnost, aby nedošlo při ohýbání ke vzniku makroskopických trhlin. Ohýbání vyžaduje dodržení minimálních normovaných vnitřních poloměrů. Hlavním požadavkem na tažnost oceli je ale schopnost materiálu – po zplastizování průřezu – odolávat vyššímu nebo stejnému napětí při zvětšujícím se protažení až do meze pevnosti, viz pracovní diagramy.

Velmi často je potřebné svařování betonářských výztuží, a to ať z důvodu pevnostních (náhrada za stykování vložek)[4][5], konstrukčních (příprava tzv. armokošů, viz dále) nebo z důvodu potřeby elektricky vodivého spoje (ochranné opatření proti korozivnímu působení tzv. bludných proudů). Z toho důvodu je vyžadována i svařitelnost betonářských ocelí.

Statické působení

Z hlediska statického působení je betonářská výztuž nezbytným elementem při výstavbě železobetonových konstrukcí. Beton sám o sobě dokáže přenést jen velmi malé tahové síly nebo žádné, proto je nutné při tahovém nebo ohybovém namáhání přenést tahové složky sil jiným konstrukčním prvkem, tedy ocelovou výztuží. Při ohybovém namáhání je železobetonový průřez částečně namáhán tlakem, který přenáší beton, a částečně tahem, který přenáší výztuž. Předpokládá se, že tahové namáhání způsobí takové deformace tažené části betonového průřezu, že dojde ke vzniknu mikrotrhlinek o velikosti řádově do 1 mm. Vznik trhlinek v betonu indikuje, že beton již v tahu nepůsobí a veškerou tahovou složku přebírá právě výztuž.

Spolupůsobení mezi betonem a výztuží (tj. aby se výztuž nevytrhla z betonu) je dáno mechanickým spojením, tzv. soudržností. Povrch ocelových tyčí není dokonale hladký, ale je hrubý s množstvím důlků a nerovností. Cementová směs je schopna do těchto nerovností zatéct a po zatvrdnutí betonu tak vytvoří množství mikroskopických smykových zarážek. Pro zvýšení soudržnosti se tyče opatřují výstupky, tzv. žebry. Mírný stupeň zarezivění povrchu betonářské oceli také není na závadu, protože koroze na povrchu je tvořena oxidy železa, které zvětšují morfologii povrchu, a tím zvětšují i soudržnost. Korozní produkty však nesmí být takového rozsahu, že se budou z povrchu odlupovat a odpadávat.

Při potřebě většího množství ocelové výztuže v dané části konstrukce se ocelové kruhové tyče nahrazují ocelovými za tepla válcovanými tvarovými tyčemi, např. I, IPE, U, HEB, apod. Kromě ocelových výztuží se pro některé aplikace beton vyztužuje drátky resp. vlákny, pak se hovoří o tzv. drátkobetonu resp. vláknobetonu (např. sklobeton).

Pro zvýšení tahové únosnosti betonových konstrukcí se kromě betonářské výztuže, navrhují i předpínací lana a kabely (pro tzv. předpjatý beton), které ale fungují za odlišných předpokladů.

Použití

Výztuž se používá jako součást železobetonových a předpjatých betonových konstrukcí pozemních staveb (např. budovy, apod.), mostních a inženýrských konstrukcí (např. zásobníky, sila, apod.), vodohospodářských staveb (např. přehrad, hrází, ale i propustků) a tunelů a jiných podzemních děl.

Pro usnadnění práce při armování se výztuže připravují v armovnách a na stavbu dodávají buď ve svazcích nebo v tzv. armokoších.

Pro zajištění jednak soudržnosti betonu s výztuží a jednak k ochránění výztuží před korozí se výztuž vždy ukládá do bednění tak, aby byla od vnějšího povrchu betonu vzdálena na nějakou minimální hodnotu. Tato vzdálenost, kterou tedy vyplňuje beton, se nazývá krycí vrstvou a její velikost závisí na účelu stavební konstrukce a agresivitě prostředí v němž se konstrukce bude nacházet po celou dobu své životnosti. Minimální tloušťka krycí vrstvy by neměla být menší než 20 mm nebo průměr přiléhající výztuže u konstrukcí v interiérech (např. stropů, sloupů v budovách). Pro konstrukce ukládané do zemin jako jsou základy a piloty se požaduje krycí vrstva větší a může dosahovat 50 až 75 mm. V nutných případech se používají betonářské výztuže i z korozivzdorných ocelí nebo opatřené organickými povlaky (nátěrové hmoty, převážně na epoxidové bázi) nebo kovovými povlaky (žárové zinkování ponorem). Důvodem je snížení rizika vzniku koroze výztuže po degradaci krycí vrstvy betonu v agresivním korozivním prostředí. Zkorodovaná výztuž totiž snižuje únosnost a konstrukce může v extrémním případě zkolabovat.

Protože se betonářské výztuže vyrábějí v omezených délkách, většinou do 12 m, a v rozměrných konstrukcích (např. mostech, opěrných zdech, apod.) jsou nutné delší výztuže, potom se kratší výztuže vzájemně spojují tzv. stykováním buď přesahem nebo svařováním. Stykování přesahem se provádí položením dvou výztuží k sobě v určité délce, na které se předpokládá, že dojde k zaručenému přenosu sil z jedné tyče do druhé soudržností v betonu (pro názornou ukázku viz obrázek válcového armokoše vpravo nahoře). Při svařování výztuží v armovnách se většinou používá odporové svařování a na stavbě ruční obloukové svařování. Stykování se provádí i pro tvarované výztuže kratších délek, které by se v celku na stavbu obtížně dopravovaly a ukládaly do bednění.

Související odkazy

Ocenění a čestná uznání

fasada_roku_2008_prvni_zilinska_thfasada_roku_2009_na_lani_novy_jicin_thfasada_roku_2010_inpark_thcestne_uznani_stavba_2010_inpark_thcestne_uznani_dum_roku_2010_inpark_th